Tráva voní jako nikdy, když pomalinku dýchá, cítí jak se vlní pod tíhou její duše, jenž ji opouští. Tráva laskající její pokožku a půda sající její krev. S okovy ze železa svazující. S okovy na duši-křičí. Byla bys to udělala, byla bys našla Boha. S okovy na srdci-brečí. Bych se zpronevěřila. S okovy společnosti umírá, sama se sebou, znovu se zrodí. Osvobozena od hříchu a utrpení, leží v náruči poznání. Mlha se točí kolem těla, líbá jí, laská, škrtí. Krvácí v poznání. Na louce svého nevinného dětství, teď v dospělosti. Srdce si drží, dýchá, lapá kyslík. Nikdo to neslyší, nikdo nepomůže, něco si brouká…usíná. Mlha ji pohlcuje, jak ji pohltilo prozření, oči zavírá...stejně to vidí..slunce ji pohladilo,mlha ji odnáší, tělo zmizelo, jen tráva uschlá pod tíhou krve, už nikdy nevyroste.